První nápad, jak zkrotit řeku, zmocnit se její síly a vtisknout jí lidskou vůli, se datuje od počátku devatenáctého století. Tehdy vznikl návrh na prokopání průplavu mezi Vltavou a Dunajem. Na tehdejší dobu to byl však plán příliš odvážný. Teprve v roce 1892 se objevil reálný návrh inž. Daniela na zkrocení horního toku Vltavy s úvahou o zřízení nádrží. V roce 1899 navrhuje stavební rada Jirsík podrobnou zprávou zřízení přehrad u Ferchenheimu, Kunžvartu a Želnavy. Když konečně po dalších pěti letech došlo k projednávání výstavby, zmařili majitelé pozemků uskutečnění takového vodního díla. Jedni je sice vítali, ale většina stála proti.

Další snahy zastavila první světová válka a až do roku 1930 se touto myšlenkou nikdo nezabýval. Teprve v třicátých letech umístili už inženýři Zemského úřadu ve svých projektech přehradu na Lipno. Druhá světová válka však další studie na spoutání Vltavy přerušila.

Až v roce 1948 mohla vzniknout nová studie, vyhovující všem požadavkům moderní doby a vypracovaná už na nejvyšší úrovni techniky. Průzkumné a přípravné práce pro využití vodní energie a vybudování umělé nádrže začaly v roce 1946. Již v úvodním projektu, který začal v roce 1951 zpracovávat jako generální projektant Stavoprojekt, dnešní Hydroprojekt v Praze, byly provedeny zásadní změny, jež teprve daly pevnou kostru definitivnímu řešení. Zásadně byl změněn výškově odpad od turbín, čímž se dosáhlo plného využití spádu. Společný přivaděč vody na turbíny byl nahrazen svislými šachtami, které posloužily i při těžbě kamene z podzemní kaverny. Současně se změnila v projektu celá dispozice prostorů strojovny. Toto řešení doporučila po pečlivém studiu také Vysoká škola technická v Praze. Kromě dokumentace vlastního vodního díla bylo nutno vypracovat rozsáhlé plány na výstavbu nových silnic, železnic, mostů, sídlišť, i na demolici v zátopovém území. Tvůrcem základní koncepce vodního díla byl inž. Augustin Ulrich, který byl pověřen funkcí hlavního inženýra pro lipenské vodní dílo v pražském Hydroprojektu od roku 1951. V roce 1956 byl funkcí hlavního inženýra projektu vodního díla Lipno pověřen inž. Jindřich Šiman, jenž až do té doby zastával funkci hlavního projektanta stavební části lipenského vodního díla, a v jehož projekčním oddělení byly řešeny nejsložitější projekční problémy, jichž bylo na Lipně dost.

A na jakém principu je Lipno vůbec založeno? Představte si řeku, která na krátkém úseku mezi Lipnem a Vyšším Brodem má výškový rozdíl 163 metry. Vltava na tomto místě sice vytvářela bohatý meandr, obrazec s mnoha zátočinami, takže její koryto, kdybychom je napjali do přímky, tu měří 12 kilometrů, avšak vzdušnou čarou je to vzdálenost mnohem kratší, pouhých 3,5 kilometru. Zajisté si řeknete. Na konci tohoto úseku u Vyššího Brodu postavíme 163 metrů vysokou přehradu a můžeme využít velkého spádu vod. Jenže projektanti tohoto smělého, v celé Evropě obdivovaného díla, na to šli zcela opačně. Pro stavbu tak vysoké přehradní hráze u Vyššího Brodu neměli příznivé podmínky. Hráz by tu trčela vzhůru, ale neměla by po stranách pro jezero břehy. A tak se rozhodli naši inženýři pro zajímavé řešení. Šli proti proudu vltavských vod až do míst, kde řeka začíná nejprudčeji klesat, a tam navrhli vybudovat v příhodných podmínkách celkem nízkou hráz, zachycující jezero o celkové kapacitě několika set miliónů kubických metrů vody. A v čem je vyjímečnost této přehrady? Právě v tom, že se rozhodli, že hydrocentrálu umístí hluboko pod jezero do skal a provrtají k ní dvě kolmé šachty, dvě hluboké studny, jimiž bude voda padat na lopatky turbin a svou obrovskou silou bude otáčet dvěma ocelovými kolosy. Přitom ovšem museli najít pro řeku, padající do nitra země, cestu, kudy by se dostala zase ven ze zajetí hor. A tu také našli. Umělou, novou cestu, kterou musely klestit ruce člověka pod masívem hor, pod samotami a vesničkami, pod stráněmi s pasoucími se stády, pod chaloupkami osídlenců, pod loučovickými papírnami, pod horami a lesy.

Takto vznikly nejvyšší vodopády na světě, vodopády, jimiž se řítí, bouří, duní a valí voda směrem ke středu zeměkoule. Bohužel žádné lidské oko nikdy tento krásný div moderní techniky neuvidí, neboť lipenské vodopády jsou jakoby zaklety do skal, jsou opancéřovány betonem a ocelí přímo v jejich žulovém srdci. U Niagarských vodopádů se voda sama energií pádu ohřívá o 1°C. Na Lipně by se voda při pádu ohřívala o 3°C, kdyby padala bez užitku a nevybíjela svou sílu na otáčení turbín.

Výstavba Lipna začala v roce 1950 a trvala celých 9 let. V tomto roce přijeli na Šumavu první zedníci a začali tu stavět pro budoucí zaměstnance nové sídliště v Hrudkově u Vyššího Brodu a sídliště na kopci, nad konečnou železniční stanicí elektrické dráhy Lipno. Začátky byly velmi těžké. Lidem stál v cestě kámen, skály, lesy, mohutné kmeny, jejichž kořeny se splétaly s balvanovitou sutí. Obtížnější terén si snad ani nelze představit. Trhavinami odstřelovali střelmistři skály i obrovité, mechem porostlé balvany. Jen zvolna ustupoval les jejich úsilí. Krok za krokem vytvářeli nové planiny, na nichž vyrůstaly dřevěné domky, skladiště, garáže, provizorní ubytovací baráky a dílny. Dřevorubci spolu s brigádníky začali kácet lesy, brodili se rašeliništi a připravovali rozsáhlé vltavské údolí až do dálky 44 kilometrů pro lipenské jezero. Byla to velká dřina a výsledek 33 000 párů rukou.

Byl to tak trochu zázrak, když najednou na kopci, kde ještě nedávno stál les, zasvítily růžové střechy nových domů a na odkryté planině vyrostlo sídliště, jako by tu začínalo nějaké velké město. A za okny domů byly bělostné záclonky, rodily se tu děti, úřadoval tu MNV, ve zdravotním středisku čekali pacienti na ošetření zrovna jako někde uprostřed Prahy, ale to městečko bylo stále ještě neznámé. Nebylo zaznamenáno na mapách.

Každou chvíli zazněl na stráních výstražný, třaslavý hlas trubky a za chvíli duněly nad kopci detonace a kamení létalo v celých gejzírech nad vrcholky stromů a padalo zpět do stříbrné hladiny Vltavy. Bagry a buldozery lezly po stráních jako podivní brouci a za těžkými tatrami se vznášela oblaka prachu. Na nejvyšším místě se zvedala na skále jako nějaký starobylý hrad silueta betonárny, kde ocelové čelisti drtičů polykaly kámen, vytěžený z hlubin podzemí. Celé údolí bylo poseto nejrozličnějšími boudami. V noci měla stavba své zvlášní kouzlo. Na mnoha úsecích se pracovalo nepřetržitě ve třech směnách. Záře reflektorů se odrážela v létě v temné hladině a komíhala se na jejích vlnkách, v zimě pak fialově jiskřila na sněhu a křišťálovém ledu. I když na rozsáhlém staveništi bylo po celých devět let stále živo, přece jen veškerý hlavní pracovní ruch se soustředil pod zemí. Tam se odehrával tvrdý a dlouhý boj s horami.

Od Vyššího Brodu hloubili tuneláři dlouhý tunel a na svahu 3,5 kilometru odtud, kousek nad bývalou železniční staničkou Lipno začali vrtat do země dvě šachty. Dva kruhové otvory. Nad těmi pekelnými branami, jak jim říkali, měli postaveny dřevěné věže, aby jim při deštích a sněhových vánicích netekla do vylámaných studní voda. Pod střechou byla skryta i kola těžních vrátků, takových, s jakými se setkáváme nad každou uhelnou jámou. Dolů se spouštěli minéři docela jednoduše v těžebních koších. A do nich pak dole nakládali horninu, která putovala na povrch země. Každý nový vylámaný metr studny hned obezdívali. Minéři měli na hlavách zvláštní helmy a nepromokavé klobouky. V obou studnách totiž crčela ze stěn ledová voda, která dělala z šachet úplné lednice. Dno každé šachty bylo samotné peklo. Rachotila tu pneumatická kladiva, muži stáli často po celý den v ledové vodě. Při každém odstřelu museli nahoru, a za chvíli zase dolů. Ostrý kámen nakládali dlouho jenom rukama. Vyhloubením šachet však práce v podzemí teprve začaly.

V dosažené hloubce 165 metrů zahájili minéři výlom vodorovný. Vyhloubili další chodbu a tam, v samém srdci prahor, začali hloubit skalní chrám. Novou mamutí jeskyni o rozměrech celého fotbalového hřiště. Napřed tu vznikala metr po metru spleť nejrozmanitějších chodeb, rozbíhajících se na všechny strany a protínajících se v několika patrech nad sebou. Z chodbiček se stávaly stále širší chodby, mizely ostré zatáčky a vznikala obří sloj, plná temnot, kamenných překážek a dunivých odstřelů. Sál, vysoký 39 metrů. Jeskyně, do níž by se vešla celá loď pražského Svatovítského chrámu. Byl to velký den, když se konečně otevřelo obrovité sklepení pro podzemní hydrocentrálu. Ale ani tehdy ještě zdaleka neměli budovatelé Lipna všechno za sebou.

Do podzemní jeskyně směřoval ze strany pod sklonem 45 stupňů neobvyklý šikmý tunel, budoucí komunikační cesta pro elektrárnu, cesta, kterou se pak spouštěly dolů do hlubin ocelové turbíny a celé obrovské díly obou hydrogenerátorů. Ani minéři se nezastavili. Z nové jeskyně vyrazili naproti tunelářům, kteří rovněž pod horami směřovali už po několik roků od Vyššího Brodu k nim, na Lipno. Jak přesné a neobyčejné to musely být asi výpočty, když si to mohli tuneláři v těch hlubinných skalních temnotách namířit zcela sebejistě naproti svým vyšebrodským kolegům. Teď už rostl odpadový tunel pro odvod řeky dvojnásobným tempem. Před půlnocí z 10. na 11. ledna 1956 se tuneláři v hlubinách pod Šumavou setkali. Téměř 3 kilometry od začátku tunelu ve Vyšším Brodě a 600 metrů od podzemního chrámu se obě štoly setkaly s dokonalou přesností a s rozdílem pouze 5 centimetrů. Laické představivosti se něco takového zcela vymyká.

Snad nejtvrdší práci měli kesonáři-potápěči na sucho. Hloubili pod vodou na vltavském dnu základy přehrady. Kesony, ocelové zvony, neměly ovšem tvar kostelních zvonů. Byly to jakési velké ocelové krabice, dlouhé přes 14 metrů, ale bez podlahy. A místo komínu z něho trčela vzhůru ocelová roura se žebříkem uvnitř, po němž se sestupovalo na říční dno. Každý keson vážil 60 tun. Stačilo jen lámat pod ním žulové lože a sám se svou vlastní vahou propadal. Tím komínem, vzdušnicí, sestupovali dolů nejen lidé, ale vytahoval se tudy vytěžený materiál, veškerá skála, vylámaná z říčního dna. Přitom musel být každý keson naplněn tlakem vzduchu, který uvnitř silně tlačil, aby byl silnější než voda a nedovolil jí vniknout dovnitř. Vzduchový přetlak v hloubce dvaceti metrů byl dvě atmosféry, tedy tlak na lidské tělo 32-40 tun (jedna atmosféra tlačí na každý čtvereční centimetr silou jednoho kilogramu, na plochu jednoho decimetru čtverečního je to už 100 kilogramů a na plochu celého lidského těla 16-20 tun).

Také železnice musela uvolnit cestu jezeru a odstěhovat se do vyšších poloh. V neděli 20.dubna 1958 vyjel ze stanice Černá v Pošumaví na novou železniční trať Černá-Horní Planá-Želnava první vlak. Stará trať, která vedla zátopovým územím, musela být zrušena. Nová železnice utekla před vodními spoustami do strání. Místy vede měkkými rašeliništi. Tam museli dělníci rašelinu v celých vrstvách vyhloubit a nahradit ji tvrdým, kamenným podkladem. Jinde zase narazili na skály. Navrtávali je a odstřelovali, proráželi cestu. Trať měří z Černé do Želnavy dvanáct a půl kilometru. Náspy jsou někde vysoké až devět metrů. Na trati je pět nových mostů. Nejdelší, ocelový most přes Vltavu, dlouhý 54 metrů, stojí rovněž na kesonech, zapuštěných do hloubky 11 metrů pod vltavskou hladinu. V obci Hory je nová železnice přemostěna železobetonovým silničním nadjezdem o rozpětí 35 metrů. Zvlášť obtížné bylo kácení lesů v zátopovém pásmu. V těch místech jsou totiž četná rašeliniště, velmi nebezpečné močály. V některých nedostupných místech museli vyhlazovat porosty jen v zimním období, kdy močály zamrzly a teprve po ledě se lidé mohli dostat na místa, v létě zcela nepřístupná.

Spuštění prvního hydrogenerátoru na Lipně 15.června 1959 bylo slavnostní chvílí nejen pro všechny stavbaře a montéry, ale i pro celou republiku. Jediná chybička ve výpočtech, jediná chyba v provedení a voda by při tom obrovském spádu zaplavila hydrocentrálu a zničila všechnu mnohaletou práci. Nekonečné tuny vod, čtyřicet šest tisíc litrů každou vteřinu se tlačilo na lopatky turbíny. Generální zkouška se zdařila bez chybičky. Každý půllitr vody se proměňuje na Lipně v jednu koňskou sílu.

[čerpáno z literatury: Vladimír MICHAL-Tam, kde ryby plují nad vesnicemi (vydáno r.1961)]